V každém případě je pozitivním momentem, že Hauser 1. neglorifikuje model liberální demokracie; 2. vidí že problémy LD jsou imanentní, systémově podmíněné (tedy ne pouze externí); 3. že základní dějovou osu umisťuje do protikladu mezi principem individualismu a principem pospolitosti. Co by se ještě více žádalo by bylo jasně jmenovat příčiny současného "metapopulismu": totiž naprostý rozpad levicových teorií a doktrín. Jedině tento rozpad levicové ideologie umožnil pravici taktéž ustoupit ze svých tvrdých ideologických pozic a otevřít se poněkud více středu. A především co zde nebylo řečeno: že řešení uvedeného protikladu mezi individualismem a pospolitostí nemůže být jiné nežli cestou dialektické syntézy. To řešení které předkládá Hauser - tedy víra v určitou renesanci levicově-pospolitého modelu - jenom reprodukuje klasický systémový protiklad, ale nemůže mít potenciál k jeho definitivnímu řešení, překonání.
Páči sa mi že pán Hauser vysvetľuje princípy jasne, zrozumiteľne a nezaujate, teda z nadhľadu a v súvislostiach. Komunizmus aj kapitalizmus majú svoje prednosti, ale sami o sebe sú vždy jednostranné a preto niekomu pomôžu a inému poškodia. Keďže spoločnosť je mnoho vrstevnatá (dalo by sa povedať zložená z kást , alebo úrovní ), nie je možné vyhovieť každému a populistické sľuby (ale aj viera v ne) sú ozaj prázdne ilúzie. Ideálna spoločnosť by bola kombináciou komunistického aj kapitalistického systému, podobne ako funguje napríklad motor (statická časť a pohyblivá časť--a jedna bez druhej nie je možná), alebo prevodovka na bicykli (teda že podľa toho či ideme po rovine, alebo do kopca prepíname medzi veľkým a malým ozubeným kolesom). Podobností by sme našli viacej (napríklad príjem potravy a vylučovanie) , podstatné je že spoločnosť musí fungovať rovnovážne, pretože keď sa tak nedeje vzniká nespokojnosť, ktorá eskaluje napätie, ktoré môže viesť k rozpadu a rozkladu systému. Keďže už vieme že sa na všetkom nikdy nezhodneme, prvý predpoklad je vedieť že musia fungovať protichodné systémy spojene. A to zrejme odhaľuje ten meta populizmus.
Je to zajímavé, ale jen mě napadá právě v souvislosti, že se metapopulistická demokracie snaží udržovat onu postmoderní mnohost: Jak potom ovšem chápat, když se vládnoucí strany snaží omezovat LGBTQIA komunitu, právo žen na interrupci apod., nejedná se pak o překročení oněch hranic liberalismu směrem k autoritářské hraně?
Ona rovnovážná koexistence pluralit je jedním ze základních stavebních kamenů postmoderny jako kulturní logiky neoliberálního kapitalismu. Postmoderna jako taková stojí do velké míry na tržnosti, směnnosti, profitu z kulturně rozmanitých produktů a služeb. Rovnováha plurality byla v rámci postmoderního paradigmatu vnímána jako existenční, kulturní a tržní mechanika v praxi fungující obdobně na principu "neviditelné ruky trhu". Odtud vychází rétorika třeba tzv. "kulturního obohacování" a globalistní tendence, tedy stop velkým rozbrojům a pojďme soutěžit a prodat, kdo má co nabídnout. To co pan Hauser osvětluje je teorie nové podoby hraniční úpadkové formy pozdní postmoderny. Tedy něco jako řevnivá a agresivní, konfrontační forma koexistence mnohosti. Vzájemný respekt a koheze pluralit již není obecně uznanou hodnotou a není vynutitelná. Proto se již nelze odvolávat na neoliberální formu postmoderny, kde jsou zároveň velmi citlivě chráněna lidská práva s důrazem na slušnost a korektnost. Mnohost není zničena ale podrobena zkoušce soutěží v rámci množiny pluralit. Nejde tedy tak úplně o to, která strana omezuje koho, ale o celkovou politiku účelně marketingově stavěnou na silných heslech, slibech, strachu a nenávisti. Každý politický subjekt v rámci plurality tak musí produkovat silné ideologické příběhy, jak pro mobilizaci vlastní voličské základy, tak pro konkurenceschopnost na politickém trhu. Mimochodem politika progresivní levice se v tomto myslím nijak nevymyká. Zkrátka zánik mravního a etického statutu quo a návrat účelného teroru a romantismu do politického soupeření.
Přiznám se, že to až tolik nesleduji, ale čím konkrétně se vládnoucí strany snaží tuto komunitu omezovat? Já jsem zaznamenal primitivně nenávistné verbální útoky. Ty však nepřicházejí od vládních stran, nýbrž od podivných straniček nacházejících se na okraji politického spektra.
Skvostný host, skvělé myšlenky. Pokračujte pane Doláku v těchto zajímavých rozhovorech na levici!
borec
Tondo, tohle je dobry😊nutí to k zamyšlení😊
Zajimavy host
V každém případě je pozitivním momentem, že Hauser 1. neglorifikuje model liberální demokracie; 2. vidí že problémy LD jsou imanentní, systémově podmíněné (tedy ne pouze externí); 3. že základní dějovou osu umisťuje do protikladu mezi principem individualismu a principem pospolitosti. Co by se ještě více žádalo by bylo jasně jmenovat příčiny současného "metapopulismu": totiž naprostý rozpad levicových teorií a doktrín. Jedině tento rozpad levicové ideologie umožnil pravici taktéž ustoupit ze svých tvrdých ideologických pozic a otevřít se poněkud více středu. A především co zde nebylo řečeno: že řešení uvedeného protikladu mezi individualismem a pospolitostí nemůže být jiné nežli cestou dialektické syntézy. To řešení které předkládá Hauser - tedy víra v určitou renesanci levicově-pospolitého modelu - jenom reprodukuje klasický systémový protiklad, ale nemůže mít potenciál k jeho definitivnímu řešení, překonání.
Žižek by určite zvolal že veď to je jeho cynický ideológia
Kulturní elity na univerzitách??? WTF
Páči sa mi že pán Hauser vysvetľuje princípy jasne, zrozumiteľne a nezaujate, teda z nadhľadu a v súvislostiach. Komunizmus aj kapitalizmus majú svoje prednosti, ale sami o sebe sú vždy jednostranné a preto niekomu pomôžu a inému poškodia. Keďže spoločnosť je mnoho vrstevnatá (dalo by sa povedať zložená z kást , alebo úrovní ), nie je možné vyhovieť každému a populistické sľuby (ale aj viera v ne) sú ozaj prázdne ilúzie. Ideálna spoločnosť by bola kombináciou komunistického aj kapitalistického systému, podobne ako funguje napríklad motor (statická časť a pohyblivá časť--a jedna bez druhej nie je možná), alebo prevodovka na bicykli (teda že podľa toho či ideme po rovine, alebo do kopca prepíname medzi veľkým a malým ozubeným kolesom). Podobností by sme našli viacej (napríklad príjem potravy a vylučovanie) , podstatné je že spoločnosť musí fungovať rovnovážne, pretože keď sa tak nedeje vzniká nespokojnosť, ktorá eskaluje napätie, ktoré môže viesť k rozpadu a rozkladu systému. Keďže už vieme že sa na všetkom nikdy nezhodneme, prvý predpoklad je vedieť že musia fungovať protichodné systémy spojene. A to zrejme odhaľuje ten meta populizmus.
Je to zajímavé, ale jen mě napadá právě v souvislosti, že se metapopulistická demokracie snaží udržovat onu postmoderní mnohost: Jak potom ovšem chápat, když se vládnoucí strany snaží omezovat LGBTQIA komunitu, právo žen na interrupci apod., nejedná se pak o překročení oněch hranic liberalismu směrem k autoritářské hraně?
Ona rovnovážná koexistence pluralit je jedním ze základních stavebních kamenů postmoderny jako kulturní logiky neoliberálního kapitalismu. Postmoderna jako taková stojí do velké míry na tržnosti, směnnosti, profitu z kulturně rozmanitých produktů a služeb. Rovnováha plurality byla v rámci postmoderního paradigmatu vnímána jako existenční, kulturní a tržní mechanika v praxi fungující obdobně na principu "neviditelné ruky trhu". Odtud vychází rétorika třeba tzv. "kulturního obohacování" a globalistní tendence, tedy stop velkým rozbrojům a pojďme soutěžit a prodat, kdo má co nabídnout.
To co pan Hauser osvětluje je teorie nové podoby hraniční úpadkové formy pozdní postmoderny. Tedy něco jako řevnivá a agresivní, konfrontační forma koexistence mnohosti. Vzájemný respekt a koheze pluralit již není obecně uznanou hodnotou a není vynutitelná.
Proto se již nelze odvolávat na neoliberální formu postmoderny, kde jsou zároveň velmi citlivě chráněna lidská práva s důrazem na slušnost a korektnost. Mnohost není zničena ale podrobena zkoušce soutěží v rámci množiny pluralit.
Nejde tedy tak úplně o to, která strana omezuje koho, ale o celkovou politiku účelně marketingově stavěnou na silných heslech, slibech, strachu a nenávisti. Každý politický subjekt v rámci plurality tak musí produkovat silné ideologické příběhy, jak pro mobilizaci vlastní voličské základy, tak pro konkurenceschopnost na politickém trhu. Mimochodem politika progresivní levice se v tomto myslím nijak nevymyká.
Zkrátka zánik mravního a etického statutu quo a návrat účelného teroru a romantismu do politického soupeření.
Přiznám se, že to až tolik nesleduji, ale čím konkrétně se vládnoucí strany snaží tuto komunitu omezovat? Já jsem zaznamenal primitivně nenávistné verbální útoky. Ty však nepřicházejí od vládních stran, nýbrž od podivných straniček nacházejících se na okraji politického spektra.