Tento termín ("dědičný hřích") se používají především v katolické teologii, někdy spolu s pojmem "dědičná vina", který bývá často vnímán jako totéž. Jsem přesvědčený, že Bible jasně hovoří o tom, že jako potomci Adama a Evy se všichni už rodíme hříchem poznamenaní, přirozeně sobečtí, vzdálení od Boha, směřující k smrti, neschopni sami nápravy. V tomto smyslu jsme tedy hřích jakožto stav (ne čin) "zdědili". Nelze ale mluvit o "dědičné vině", protože za stav, ve kterém jsme se narodili, osobně nemůžeme, proto jím nejsme vini. Už proto Bůh ve své lásce dává možnost záchrany všem. Nikdo ale nemůže a nebude odsouzen za to, že se narodil poznamenaný hříchem (za to nemůžeme) - to by nebylo spravedlivé. Věčná smrt mě čeká jen tehdy, pokud dobrovolně a vědomě odmítnu podanou ruku záchrany. V takové chvíli je to už mé svobodné rozhodnutí...
Děkuji za odpověď. Zkusím ještě požádat o dotažení do reálného života: jestliže rodičům zemře měsíční dítě - je jeho nevinnost ( bez dědičného hříchu a bez vlastního hříchu ) stavem, obrazně řečeno, jako bytosti, které nezhřešili, např. andělé? Je potom správná domněnka, že takové bytosti nepotřebují ke svému očištění a záchraně krev Ježíše Krista?
@@miloslavsimon2085 To je velmi dobrá a naprosto praktická otázka. Jak jsem již psal, jsem přesvědčený (na základě svědectví Bible), že se všichni lidé rodí již hříchem poznamenaní - tedy oddělení od Boha a směřující k smrti. A i když to u miminek není jejich osobní provinění, je to stejně problém, který jim jejich předci předali. Historicky to byl pro mnohé křesťany důvod, proč začali křtít děti co nejrychleji po narození - vnímali, že obřad křtu je tím, co je očistí a umožní jim věčný život, i kdyby zemřely (a tehdy velmi často umíraly malé děti krátce po narození). I když takové pojetí křtu rozuhodně nesdílím, určitě si tehdy správně uvědomovali, že se děti také rodí "postižené" hříchem. Ve starozákonním Izraeli tuto myšlenku Bůh připomínal i tím, že po narození malého dítěte měli rodiče přinést před Hospodina "oběť za hřích" (Leviticus 12) - a to i když se neprovinili žádným špatným skutkem oni, ani to dítě. Domnívám se, že si tím měli uvědomit, že na svět přivedli tvorečka, kterému sami předali jen to, co sami měli, tedy nedokonalost a vzdálenost od Boha - a že i ono potřebuje "zachránce", který se za něj "obětuje". Domnívám se tedy, že ani malé děti, které zemřely, nebudou zachráněny pro věčnost na základě své nevinnosti (jsou, žel, také oddělené od Boha), ale jen díky oběti Pána Ježíše, který zemřel i za ně. Které takto zachráněné budou a které ne, to asi jako lidé nejsme schopni posoudit. Věřím ale ve spravedlivého Boha, který rozhodně tak, že mu dáme jednou zapravdu. Věřím, že zachrání ty, kteří by se stejně jednou pro něj dobrovolně rozhodli.
Prosím o vysvětlení: je “pokroucení” narozených dětí dědičným hříchem? Děkuji.
Tento termín ("dědičný hřích") se používají především v katolické teologii, někdy spolu s pojmem "dědičná vina", který bývá často vnímán jako totéž. Jsem přesvědčený, že Bible jasně hovoří o tom, že jako potomci Adama a Evy se všichni už rodíme hříchem poznamenaní, přirozeně sobečtí, vzdálení od Boha, směřující k smrti, neschopni sami nápravy. V tomto smyslu jsme tedy hřích jakožto stav (ne čin) "zdědili". Nelze ale mluvit o "dědičné vině", protože za stav, ve kterém jsme se narodili, osobně nemůžeme, proto jím nejsme vini. Už proto Bůh ve své lásce dává možnost záchrany všem. Nikdo ale nemůže a nebude odsouzen za to, že se narodil poznamenaný hříchem (za to nemůžeme) - to by nebylo spravedlivé. Věčná smrt mě čeká jen tehdy, pokud dobrovolně a vědomě odmítnu podanou ruku záchrany. V takové chvíli je to už mé svobodné rozhodnutí...
Děkuji za odpověď. Zkusím ještě požádat o dotažení do reálného života: jestliže rodičům zemře měsíční dítě - je jeho nevinnost ( bez dědičného hříchu a bez vlastního hříchu ) stavem, obrazně řečeno, jako bytosti, které nezhřešili, např. andělé? Je potom správná domněnka, že takové bytosti nepotřebují ke svému očištění a záchraně krev Ježíše Krista?
@@miloslavsimon2085 To je velmi dobrá a naprosto praktická otázka. Jak jsem již psal, jsem přesvědčený (na základě svědectví Bible), že se všichni lidé rodí již hříchem poznamenaní - tedy oddělení od Boha a směřující k smrti. A i když to u miminek není jejich osobní provinění, je to stejně problém, který jim jejich předci předali. Historicky to byl pro mnohé křesťany důvod, proč začali křtít děti co nejrychleji po narození - vnímali, že obřad křtu je tím, co je očistí a umožní jim věčný život, i kdyby zemřely (a tehdy velmi často umíraly malé děti krátce po narození). I když takové pojetí křtu rozuhodně nesdílím, určitě si tehdy správně uvědomovali, že se děti také rodí "postižené" hříchem. Ve starozákonním Izraeli tuto myšlenku Bůh připomínal i tím, že po narození malého dítěte měli rodiče přinést před Hospodina "oběť za hřích" (Leviticus 12) - a to i když se neprovinili žádným špatným skutkem oni, ani to dítě. Domnívám se, že si tím měli uvědomit, že na svět přivedli tvorečka, kterému sami předali jen to, co sami měli, tedy nedokonalost a vzdálenost od Boha - a že i ono potřebuje "zachránce", který se za něj "obětuje". Domnívám se tedy, že ani malé děti, které zemřely, nebudou zachráněny pro věčnost na základě své nevinnosti (jsou, žel, také oddělené od Boha), ale jen díky oběti Pána Ježíše, který zemřel i za ně. Které takto zachráněné budou a které ne, to asi jako lidé nejsme schopni posoudit. Věřím ale ve spravedlivého Boha, který rozhodně tak, že mu dáme jednou zapravdu. Věřím, že zachrání ty, kteří by se stejně jednou pro něj dobrovolně rozhodli.