Krásně řečeno. Ve Vašem pohledu na vztahy spatřuju otevřenost, líbí se mi zdůrazňování svobody jako volby a respektu partnera. Také si myslím, že otevřenou komunikaci lze vyřešit téměř všechno, pokud partneři mají snahu a na vztahu jim skutečně záleží. V některé přednášce jste zmiňoval problém “pravdy” jednoho z partnerů, která se manifestuje v komunikaci a muže (a troufám si říct, ze taky má) mít za následek devalvaci nejprve názoru druhého, ale v krajním případě to muže vést až k devalvaci osobnosti. Když nad tím teď tak přemýšlím, možná reagování typu “moje pravda - tvůj blalol, protože nemas zkušenosti” muže byt také podmíněn nativistickymi faktory, mohla by tam byt určitá spojitost s empatii. V každém případě moc děkuji za Vaše příspěvky na RUclips. Hrozne rada si Vás v průběhu dne zapnu a poslechnu.
Zpracovat to v sobě a odpustit si... Ale co ten podvedený, bolavý partner? Jak ten se má přestat obviňovat, že si toto sám zavinil a jak si má odpustit? Dost často to tak totiž je, sice partnerovi nevěru odpustí, ale sám se cítí zrazený a ptá se sám sebe, co udělal špatně.
Je to o tom, že lidi dělají chyby a ne zrovna moudré věci. Ty mají citové následky a ve snaze o jejich řešení je možné celou situaci ještě zhoršit. Ale ano, to co píšete může někomu posloužit jako výmluva proč zahýbá. Že k tomu byl vlastně dotlačený tím "blbcem" co má doma. Někdo u toho zůstane a někomu docvakne že je to nesmysl - ale co teď s tím, když ten "blbec" je mi aspoň věrný, zato já "chudák" jsem se chovala jako idiot...
Pokud to tomu druhému neřekne, že ho podvedl, tak je to jenom sobectví - hledí na to, co může sám ztratit. Ať to řekne a dá druhému možnost volby se rozhodnout, jak s tím naloží. Jestliže podvádějící má v sobě nějakou morálku, tak se to na něm stejně začne projevovat v jeho chování. Ten druhý se může domnívat, že je vina na jeho straně ve změně chování toho druhého. Pokud se to v jeho chování neprojeví, tak ani takový vztah nemá smysl, protože podvádějícímu na tom druhém nezáleží - nijak ho to neobtěžuje. Zajímalo by mě, jestli by pan Vojtko přešel nevěru svého partnera jen hláškou "Jsme jen lidi a každý dělá chyby. Příště až si budeš chtít vrznout mimo domov, tak napiš ať nečekám s večeří :-)"
Nesouhlasím z vlastní zkušenosti, že jde o sobectví. Řešila jsem toto dilema, potřebu to přiznat , ale s nevyřčeným podtextem "vidíš k čemu jsi mě dohnal" - tzn souhlasím s p. Vojtkem, že za tím může byt neschopnost nést odpovědnost za svoje činy a zpracovat si to. Nakonec jsem usoudila že přiznání by nadělalo víc škody než užitku na už tak dost chatrném vztahu a i na psychice manžela. Jednalo se o paralelní vztah trvající rok, pro mě citový masakr, to že miluju někoho jiného a zároveň doma děti a pocit zodpovědnosti že musím plnit závazky. Také jsem byla jedna z těch, kterým by se to "nemohlo nikdy stát", protože věrnost je přece základ - a ejhle! Podruhé k jinému muži už "jen" zamilovanost a flirt, ale o to silnější city. Také jsem si to zpracovala sama - částečně i díky psychoterapii. Zpětně jsem to přiznala, protože k tomu přišla vhodná chvíle a bylo to v kontextu rozhovoru o tom, že s manželstvím musíme něco udělat aby se nám oběma v něm žilo líp. A bylo to řečeno s dodatkem, že už to nechci zažít znova (to zamilování se jinde). O tom, že ho platonicky miluju pořád a pořád je to silné, není na místě mluvit, protože by to nevedlo k ničemu a co by s tím manžel měl jako dělat? Je to moje vlastní "břemeno" které si nesu a ani se ho nechci vzdávat, protože ten platonický cit k němu je pro mě vzácný a hluboký, stejně jako ten člověk. Zároveň mám ráda i manžela a chci fungující monogamní rodinu.
Pane Honzo, vaš přístup k životu a vztahům by měl být tesán do kamene. Moc díky. Pomáháme mi velkým způsobem
Super video
Krásně řečeno. Ve Vašem pohledu na vztahy spatřuju otevřenost, líbí se mi zdůrazňování svobody jako volby a respektu partnera. Také si myslím, že otevřenou komunikaci lze vyřešit téměř všechno, pokud partneři mají snahu a na vztahu jim skutečně záleží. V některé přednášce jste zmiňoval problém “pravdy” jednoho z partnerů, která se manifestuje v komunikaci a muže (a troufám si říct, ze taky má) mít za následek devalvaci nejprve názoru druhého, ale v krajním případě to muže vést až k devalvaci osobnosti. Když nad tím teď tak přemýšlím, možná reagování typu “moje pravda - tvůj blalol, protože nemas zkušenosti” muže byt také podmíněn nativistickymi faktory, mohla by tam byt určitá spojitost s empatii. V každém případě moc děkuji za Vaše příspěvky na RUclips. Hrozne rada si Vás v průběhu dne zapnu a poslechnu.
Zpracovat to v sobě a odpustit si... Ale co ten podvedený, bolavý partner? Jak ten se má přestat obviňovat, že si toto sám zavinil a jak si má odpustit? Dost často to tak totiž je, sice partnerovi nevěru odpustí, ale sám se cítí zrazený a ptá se sám sebe, co udělal špatně.
Jak tedy pracovat s konflikty? Protože ano, ty problémy tu budou, jak k nim tedy přistoupit aby výsledkem nebyla hádka?
Když to shrnu tak za nevěru může teda především podvedenej a největší chudák je ten kdo zahýbá! Paráda nooo to si to můžu rovnou hodit
Je to o tom, že lidi dělají chyby a ne zrovna moudré věci. Ty mají citové následky a ve snaze o jejich řešení je možné celou situaci ještě zhoršit. Ale ano, to co píšete může někomu posloužit jako výmluva proč zahýbá. Že k tomu byl vlastně dotlačený tím "blbcem" co má doma. Někdo u toho zůstane a někomu docvakne že je to nesmysl - ale co teď s tím, když ten "blbec" je mi aspoň věrný, zato já "chudák" jsem se chovala jako idiot...
Na otázku já jsem podvedla co mám dělat? Bych odpověděla " PODVÁDĚJ KLIDNĚ DÁL " 😃😃😃
Kdo jednou podvede nezůstane u jednou, využije další příležitosti.
Pokud to tomu druhému neřekne, že ho podvedl, tak je to jenom sobectví - hledí na to, co může sám ztratit. Ať to řekne a dá druhému možnost volby se rozhodnout, jak s tím naloží. Jestliže podvádějící má v sobě nějakou morálku, tak se to na něm stejně začne projevovat v jeho chování. Ten druhý se může domnívat, že je vina na jeho straně ve změně chování toho druhého. Pokud se to v jeho chování neprojeví, tak ani takový vztah nemá smysl, protože podvádějícímu na tom druhém nezáleží - nijak ho to neobtěžuje. Zajímalo by mě, jestli by pan Vojtko přešel nevěru svého partnera jen hláškou "Jsme jen lidi a každý dělá chyby. Příště až si budeš chtít vrznout mimo domov, tak napiš ať nečekám s večeří :-)"
Nesouhlasím z vlastní zkušenosti, že jde o sobectví. Řešila jsem toto dilema, potřebu to přiznat , ale s nevyřčeným podtextem "vidíš k čemu jsi mě dohnal" - tzn souhlasím s p. Vojtkem, že za tím může byt neschopnost nést odpovědnost za svoje činy a zpracovat si to. Nakonec jsem usoudila že přiznání by nadělalo víc škody než užitku na už tak dost chatrném vztahu a i na psychice manžela. Jednalo se o paralelní vztah trvající rok, pro mě citový masakr, to že miluju někoho jiného a zároveň doma děti a pocit zodpovědnosti že musím plnit závazky. Také jsem byla jedna z těch, kterým by se to "nemohlo nikdy stát", protože věrnost je přece základ - a ejhle! Podruhé k jinému muži už "jen" zamilovanost a flirt, ale o to silnější city. Také jsem si to zpracovala sama - částečně i díky psychoterapii. Zpětně jsem to přiznala, protože k tomu přišla vhodná chvíle a bylo to v kontextu rozhovoru o tom, že s manželstvím musíme něco udělat aby se nám oběma v něm žilo líp. A bylo to řečeno s dodatkem, že už to nechci zažít znova (to zamilování se jinde). O tom, že ho platonicky miluju pořád a pořád je to silné, není na místě mluvit, protože by to nevedlo k ničemu a co by s tím manžel měl jako dělat? Je to moje vlastní "břemeno" které si nesu a ani se ho nechci vzdávat, protože ten platonický cit k němu je pro mě vzácný a hluboký, stejně jako ten člověk. Zároveň mám ráda i manžela a chci fungující monogamní rodinu.