Jako hetero katolička jsem velmi zklamaná z přístupu mé vlastní milované církve. Možná je čas , aby jsme přispěli ke změně i my heteráci. Copak nám naši duhoví bratři v Kristu nechybí, netrápíme se jejich nepohodlím ve farnostech, tím, že nemohou ke svátostem, pokud nežijí v celibátu?
V minulosti sa postihnutí ľudia v určitých spoločnostiach zabíjali alebo inak vylučovali. Toto sa pod ruskom robí aj dnes a je to odsúdenia hodne. Tu ide ale predovšetkým o morálne zákony. Je naivne si myslieť, že uvoľňovaním morálnych zákonov sa naplnia kostoly. Pri Inakosti sa pletú dve odlišné veci. Prvá vec je odsúdenie, vylučovanie, neprijatie. Tu ma nielen cirkev co naprávať. Druhá vec je dodržiavanie morálnych zakonov. To, že aj v cirkvi sú tlaky na uvoľnenie morálnych zákonov, je iba výsledok samotného stavu vo vnutri cirkvi. Ale uvoľňovanie morálnych zákonov nikam nevedie. Stále sa prepadáme nižšie a nižšie.
Vtipné na tom je, jak se ty módní termíny každých pár let mění, a oč jsou pomíjivější, o to více se na nich lpí. "Vztahová orientace" je zajímavý pokus, ale vztahů je mnoho druhů a ve všech je třeba se nějak orientovat. :-) Někdo je orientován na obchodní vztahy, někdo na rodinné, bratrské, rodičovské, pedagogické, někdo na přátelské, pracovní... a pak jsou ehm ještě ty typy vztahů, které se letos bojíme specificky pojmenovat, protože všechna slova, která k jejich pojmenování mohla být použita, jsou tak nějak opotřebovaná a zkompromitovaná. Čím se vlastně bytostně liší a čím podobají různé typy a formy lásky - erós, filia, agapé a další? Čím se liší vloha, pud, sklon, dispozice, touha, reaktivita, potřeba, valence? Jakou roli ve schopnosti vztahů a lásky hrají vrozené dary, a jakou roli kulturní schémata, instituce, archetypy, vzorce? Nevyžaduje schopnost přátelství, schopnost spolupráce či schopnost vztahu mezi dětmi a rodiči taky nějaké specifické vrozené předpoklady, nějakou "orientovanost", adaptabilitu, reaktivitu, kterou má každý nastavenou trochu jinak? Je například rozumné redukovat celou pestrou škálu vztahů na jakési parafráze manželství? A nemělo by se naopak manželství více inspirovat jinými typy vztahů?
Děkuji mnohokrát za výbornou diskusi a především za otevřenost, s jakou k tématu přistupujete.
Jako hetero katolička jsem velmi zklamaná z přístupu mé vlastní milované církve. Možná je čas , aby jsme přispěli ke změně i my heteráci. Copak nám naši duhoví bratři v Kristu nechybí, netrápíme se jejich nepohodlím ve farnostech, tím, že nemohou ke svátostem, pokud nežijí v celibátu?
V minulosti sa postihnutí ľudia v určitých spoločnostiach zabíjali alebo inak vylučovali. Toto sa pod ruskom robí aj dnes a je to odsúdenia hodne.
Tu ide ale predovšetkým o morálne zákony. Je naivne si myslieť, že uvoľňovaním morálnych zákonov sa naplnia kostoly.
Pri Inakosti sa pletú dve odlišné veci. Prvá vec je odsúdenie, vylučovanie, neprijatie. Tu ma nielen cirkev co naprávať. Druhá vec je dodržiavanie morálnych zakonov.
To, že aj v cirkvi sú tlaky na uvoľnenie morálnych zákonov, je iba výsledok samotného stavu vo vnutri cirkvi. Ale uvoľňovanie morálnych zákonov nikam nevedie. Stále sa prepadáme nižšie a nižšie.
Dominikánská 8 je taky součástí té církve? Není dobrým znamením, že její protagonisté nebyli obratem exkomunikováni a upáleni?
Vtipné na tom je, jak se ty módní termíny každých pár let mění, a oč jsou pomíjivější, o to více se na nich lpí. "Vztahová orientace" je zajímavý pokus, ale vztahů je mnoho druhů a ve všech je třeba se nějak orientovat. :-) Někdo je orientován na obchodní vztahy, někdo na rodinné, bratrské, rodičovské, pedagogické, někdo na přátelské, pracovní... a pak jsou ehm ještě ty typy vztahů, které se letos bojíme specificky pojmenovat, protože všechna slova, která k jejich pojmenování mohla být použita, jsou tak nějak opotřebovaná a zkompromitovaná. Čím se vlastně bytostně liší a čím podobají různé typy a formy lásky - erós, filia, agapé a další? Čím se liší vloha, pud, sklon, dispozice, touha, reaktivita, potřeba, valence? Jakou roli ve schopnosti vztahů a lásky hrají vrozené dary, a jakou roli kulturní schémata, instituce, archetypy, vzorce? Nevyžaduje schopnost přátelství, schopnost spolupráce či schopnost vztahu mezi dětmi a rodiči taky nějaké specifické vrozené předpoklady, nějakou "orientovanost", adaptabilitu, reaktivitu, kterou má každý nastavenou trochu jinak? Je například rozumné redukovat celou pestrou škálu vztahů na jakési parafráze manželství? A nemělo by se naopak manželství více inspirovat jinými typy vztahů?