Petr Beneš - Znaky, které (už) nikdo nepřijímá? Kouřové znaky v povídce Adalberta Stiftera Žula.

Míjení, zapomínání a změna původního významu smluvených znaků v kontextu soudobého křesťanství
Stifterova povídka Žula je jen na první pohled realistickým obrázkem ze Šumavy. Ve skutečnosti jde o složité podobenství o paměti a zapomínání. Nejzajímavější je motiv znaků, které měly zvěstovat konec morové epidemie, ale nezbyl nikdo, kdo by jim rozuměl. Zdá se, že do podobné situace se dostalo v evropském kulturním prostoru křesťanství. Znaky, které (často velmi nečitelně) vysílá, jsou přijímány ve zcela novém kontextu, často mimo svůj původní význam. Dochází k zajímavé situaci, kdy nové čtení či různočtení takovýchto znaků odhaluje deformace skryté v církevním hlásání křesťanství, ale i zcela nové možnosti čtení jeho základního kódu. Zatímco v církevním prostředí odkazují mnohé původně křesťanské znaky spíše mimo transcendenci, k politice, fungují ve společnosti jiné znaky odkazující na ni.