ZŠ Plhov - O Vílách (Po stopách náchodských pověstí)

O Vílách
V okolí Bělovse bylo vždycky hodně lesů, v níž tančily, zpívaly a veselily se víly. Lidé z okolí je měli rádi, protože byly milé a byla radost se na ně dívat. Bylo jich všude plno, nejvíc však na té straně kudy se jde z Bělovse na Dobrošov. Tam byl nejhustší les, takový, jaký víly potřebují pro své reje.
Ten les měl svoje tajemství, které nikdo nedovedl vysvětlit. Vždycky při klekání se tam totiž potulovali podivní psi, kteří měli zvláštní vlastnost, že nesnášeli pískání. Člověk kolem nich mohl chodit sem a tam a oni si ho ani nevšimli, ale běda, když zapískal. V tu ránu byly psi jako draci a jen by trhali a trhali, dokud pískání nepřestalo. Proto si také v celé Bělovsi všichni dávali pozor, aby poklekání nikdo nepískal.
Starému Jiráskovi ze statku u lesa to pískání velmi leželo na srdci. Měl totiž k vílám zvláštní vztah, snad daný tím, že mu zpříjemňovali poslední léta života. A tak se o ně také strachoval. Proto, aby byla jistota, že se jim nic nestane, i když náhodou někdo zapíská, udělal sekerou na každém pařezu v lese tři kříže. To byla proti těm psům jediná ochrana. Kdyby totiž některý z nich začal nějakou vílu pronásledovat, mohla si na označený pařez sednout a v tom okamžiku proti ní byl každý pes bezmocný. Tak byly víly z Běloveských lesů chráněny mnoho let. Ale nic někde netrvá věčně.
Jednou před Velikonocemi Jiráskovi propustili starého čeledína a místo něho vzali nového mladého, který přišel z jiného kraje a neznal místní zvyky. K večeru ho Jirásek poslal aby odzvonil klekání. Čeledín tedy šel a kdy začal zvonit uslyšel nádherný zpěv. To zpívaly místní víly, které vyšly z lesů a opustily tak svá útočiště. Bylo to tak krásné, že se k nim čeledín chtěl přidat, ale protože neuměl zpívat, pustil se do hvízdání. Hvízdal a hvízdal a nemohl přestat. Za chvíli se před ním objevila víla jako panenka. Měla bílé splývavé šaty, dlouhé vlasy na zádech rozpuštěné a v nich měla zapletené první jarní kytky. Byla bledá a plakala. Řekla čeledínovi “Tys nám zle ublížil, protožes na nás poštval psy. Za to tě musíme potrestat.” A už přiběhly další a také plakaly a naříkaly, a pak obklopily čeledína tak, že se z jejich kruhu nemohl dostat. Byla to hrozná chvíle, že dostal strach, ale tak dlouho se s nimi tahal, až se jím přeci jen vytrhnul a běžel do statku. Víly ho však od té doby pronásledovaly. Jenom vyšel z domu, už byly u něho a zdálo se, že ho někam lákají. Čeledín si nevěděl rady. Vždyť nemohl být stále zavřený na statku. A tak se trápil a chřadl, dokonce uvažoval o tom, že se odstěhuje, až svému osudu stejně neušel. Jednou večer ho starý Jirásek poslal k sousedovi se vzkazem. Čeledín nemohl odmítnout, proto šel a už se nevrátil. Ráno ho lidé našli mrtvého v lese. Víly ho prý navěky uspaly.