Видео

Díky za reakci. :O>)

Děkuji za komentář. Budu Vám i vnoučatům držet palce. :O>)

Postavím se k tomu, s dovolením, velmi pragmaticky. Opravdu už to "DNESKA" není problém vašich rodičů. Jejich a hlavně váš problém to byl v době vašeho dětství. Jenže dnes už jste samostatný dospělý a je zcela na vašem uvážení, jestli chcete či nechcete fungovat vůči svým dětem i okolí ve stylu svých rodičů nebo si zvolíte a budete držet "svou cestu". Omlouvám se za ten mentorský náhled, ale myslím si, že je to tak. A rodiče? Za mě nemá cenu se k minulosti vracet, protože vás to bude jen tížit a stejně se nic nezmění. Budete žít ve věčných výčitkách a nebudete se chtít k rodičům vracet. Zkuste jim prostě odpustit. Možná se vám hodně uleví a budete svět i sebe sama vnímat dost jinak. :O>) Ještě jednou se omlouvám za mentorování, ale po přečtení vašeho komentáře (za který děkuji), naskočilo tak nějak samo. Hezký den. :O>) P.S.: ... a ještě kapka inspirace - suctou.zdenekoklestek.cz/jak-na-pridrzle-odpovedi-deti/

@vedomakomunikacesdetmi9445 já děti nechci, protože bych je neuživil a je dost pravděpodobné, že by si o mně v dospělosti mysleli to samé.

Není to jejich problém. Napravit to nejde,v minulosti se přehrabovat taky moc nepomůže. Nevíte co je formovalo. Nevíte co je ovlivňovalo,v čem žili. Vědomě Vám neubližovali. Běžte dál a nedělejte co se vám nelíbilo.

@irnu8771 jistě, nevím s jistotou, co je formovalo, ale na ně jejich rodiče nevolali záchranku a nezavírali je do blázince. A nevím, jak mám jít dál a oprostit se od toho, když se dneska bojím pomalu promluvit, všichni se po mně jenom vozí a když se ozvu, tak si stejně jenom vyslechnu, že si za to můžu sám. To mám za to, že jsem rodičům věřil a strašně jsem se snažil být poslušný, na rozdíl od mojí sestry, která si už od útlého věku jela po svým a dneska žádnými traumaty netrpí, což dokazují její slova i činy.

Děkuji za komentář :O>)

Děkuji :O>) Zkusit můžete i tohle: suctou.zdenekoklestek.cz/jak-nevychovat-diktatora/

Fascinuje mě vaše "u mě to končí". Protože přesně o tom to je. Spousta z nás si v nějakém okamžiku říká: "Nikdy to nebudu dělat jako naši". Ale život jde dál, postupy a přístupy opsané přirozeně od rodičů naskakují automaticky samy, a když se člověk zklidní, najednou může slyšet vnitřní hlas, který mu říká "Ty bláho, vždyť já jsem úplně stejnej jako byli naši. A nechtěl jsem to." Pokud ten vnitřní hlas nezakřikne a nezažene do kouta, znamená to, že si něco uvědomil a může začít pracovat na své proměně, může to hledat a zkoušet jinak. Už ho nemusí ovládat "rodičovské automatismy" a může začít komunikovat vědomě. Vám i každému, komu se to podaří gratuluji a držím palce. :O>)

@zdenekoklestek7008 děkuji, to už mám právě za sebou 🙂, to víte, že nic není jen tak.

Zrušit vztah, vyměnit partnera? To je právě to, co může udělat dospělý. Prostě si s partnerem, partnerkou přestane rozumět, a tak se rozejdou. Dítě je na rodičích po celé dětství závislé a vzájemný vztah zrušit nemůže, odejít nemá kam. Musí přežít, své dětství přečkat. O tom, že ho problematické soužití velmi silně formuje, není pochyb. Díky za komentář. :)

@zdenekoklestek7008 preto som stále v toxickom stave. Len kôli synovi. Ale mamu som odstrihol a vlastne celú rodinu. Mama manipulátor žena manipulátor vybral som si menšie zlo. Ale aspoň som so synom.

@@martinzabavik3843 Držím vám palce :O>)

Děti mají také své představy o rodiči.

@@jitkacihakova9625 😉

jo to znam a je to obrovsky problem ....

Dá se postupovat od jednoduchého k složitějšímu. Od malých věcí k větším.

Za mě je nejlepší příprava opsat vzorce vlastních rodičů, tedy udělat to se svými dětmi stejně, jako tu dělali mí rodiče se mnou. Trabl nastává, pokud to mí rodiče nedávali a je jedno v jakémkoliv směru. Pak jsem neměl kde ty potřebné vzory nabrat nebo jsem nabral vzory problematické. Ve škole se nic takového neučí. Tam se spontánně naučíme komunikovat s vrstevníky či nadřízenými (učiteli), ale rodičovská komunikace se ve škole opravdu nekoná a nejspíš ani nemůže. Tam by se mohla v nějaké sociální výchově učit "komunikace vědomá", kdy člověk alespoň přemýšlí nad svou komunikací a jejími efekty. Samotné rodičovství a komunikace s dětmi už je ale za hranicí školy. Pak by mohlo být pomocí nějaké samostatné vzdělávání (a možnosti tu jsou - knihy, kurzy, přednášky), jenže často si své chyby vůbec neuvědomujeme nebo si je nechceme připustit a tím je cesta ke změně zavřená. Pokud u nefunkčních nebo problematických vzorců komunikace či jednání zůstaneme, vtiskneme je do další generace a kruh se uzavírá. Souhlasím s vámi, že "nastávající rodiče by se měli připravovat po všech stránkách", ale které dovednosti do této přípravy vtiskneme, je vlastně na každém z nás. Pro ty, kdo zdroje hledají, nabídka alespoň jednoho z nich: suctou.zdenekoklestek.cz/ Hezký den 😊

@@zdenekoklestek7008 Děkuji Vám za odpověď a zcela s Vámi souhlasím. Ať žije každý, kdo se dětí nějak zastane, protože ty jsou samozřejmě celou dobu v podřízené pozici. Řekla bych, že ti lidé, kteří sami aktivně hledají informace, jsou už jenom díky tomu víceméně ideální rodiče, protože jim na dobrých vztazích s dětmi záleží a uznají i svou vlastní chybu. Problém jsou vpodstatě jen ti, kteří nejenže si sami nic nenastudují, ale ani když jim doslova donesete nějaký chytrý článek pod nos, tak "nemají čas na nějaké blbosti". Ze své vlastní zkušenosti na ZŠ, SŠ i VŠ vím, že se tam hodně času vyplýtvá. Už jenom tento promarněný čas by mohl stačit na nějaké ty povinné základy slušného chování. Bylo by to dobré jak pro vztahy v rodině, tak mezi lidmi všeobecně. Nedorozumění vždycky budou, ale nikdo by neměl být toxický.

@@judithfrost1261 Díky za komentář :O>)

Díky za vyjádření sympatií nebo souhlasu. Kdyby se ale všichni řídili těmito radami, možná by byla na světě nuda. Já bych se spokojil s tím, kdyby si je vzal k srdci ten, kdo chce :O>) Hezký den

Ano, paní Libuše, platí to pro každý věk. Jen je důležité jako rodič neustrnout a současně s tím, jak je potomek schopen a ochoten přijímat odpovědnost za svá rozhodnutí, hranice postupně přirozeně rozvolňovat. Příklad: Máte nastaveno, že po příchodu domů se nejdříve udělají povinnosti a pak je zábava. Pokud bude potomek schopen splnit si povinnosti i v opačném pořadí (a nebude prudit, že večer na povinnosti už nemá sílu, protože je unavený,...bla-bla-bla) - tj. přijme odpovědnost za své rozhodování a jednání, pak můžete tuhle hranici (pravidlo) rozvolnit, upustit od ní a nechat na něm, jak si věci uspořádá. Díky za komentář. :O>)

Děkuji :O>)

Pokud pomohlo, jen dobře. :O>)

Děkuji za reakci :O>)

Děkuji :O>)

Díky za komentář. V době, kdy jsme rodiči, už bychom zralí být mohli, ne? 🙂

@@zdenekoklestek7008 Je to smutné, ale nemohu s vámi souhlasit. Není to pravidlem, že když jsou děti, jsou už rodiče vyzrálí.

@@vladimirakacerikova7812 Všichni zrajeme. 😉 Někdo rychleji, někdo pomaleji. Někdo samovolně, někoho semele život, a pak uzraje. K vědomé komunikaci si člověk také musí dojít. I když, vedl jsem na to téma rozhovory s čerstvými maturanty a byla radost je poslouchat. Měli docela jasno a byli ve svém přemýšlení i komunikaci hodně vyzrálí. Ne všichni, ale byli tací. 😃🤣🤣 Hezký den.

@@zdenekoklestek7008 Právě a někdo vůbec. Mám to v rodině a to je ještě smutnější. Když diskutujete s lidmi, kteří nemají děti, je pak vše jiné, když je časem mají.

Děkuji za komentář. Vždy když mám v publiku učitele, říkám si, jestli to není troufalé "učit orly létat". O to víc mě těší, když jim mám co nabídnout. 😊

Dobrý den, paní JItko, to, že jsem si ve své minulosti prošel nějakými útrapami a nouzí by mě mělo naučit, že je třeba opravdu dobře hospodařit, protože na svou budoucí pohodu nemám automaticky "nárok". Pokud děti takovéto "lekci" nevystavíme, budou žít v pocitu, že problémy neexistují. O tom si myslím můj příspěvek mluví. S tím, zda jde o děti z dětského domova nebo z běžné populace, to nijak nesouvisí. Pokud kladete otázku, proč si děti "ničeho" neváží, pak si myslím, že je to právě proto, že jim zkušenost překonávání těžkého období a potřeby uskromnit se chybí. Neznají nedostatek. žijí s vnitřním pocitem, že veškeré blaho pochází z toho, že na něj mají prostě nárok. Proto se vracím k myšlence svého příspěvku. Nechme děti zažít nouzi, ať vidí, že žádný takový automatický nárok neexistuje. A je jedno, zda jsou to děti z dětských domovů či běžných domácností. Zkusím to ještě metaforou: " To, že jsem se kdysi topil (ztratil jsem rodinu), nezakládá nárok na to mít každé tři měsíce nový šatník, nový telefon, značkové boty a zacházet se vším jako s použitým svačinovým sáčkem." V každém případě děkuji za komentář. :O)

@@vedomakomunikacesdetmi9445 Moc děkuji za reakci, pane Okleštěku, rozumím vám a je moc fajn ze jste tak laskavý a dáváte vaše já, co víte, i druhým lidem. Moje otázka včera směřovala spíše k filizofickemu pojetí - proc by si naše děti měli myslet že na něco mají právo - teď to zní divně ale je to tak - pokud mi jim to nedáme do hlavy naším chováním, tak přece není důvod. Víte když jsem porodila mého syna, tak jsem uviděla, tedy alespoň pro mě, že je ten človíček nepopsana duše a vše co do ní vložíme tam bude... jsem moc ráda že máte tento blok - nevím spoustu věcí a jsem ráda že mohu vidět vice. Moc děkuji. Jitka

@@jitkasura6014 :O>)

Nonnetto, děkuji za reakci. Je to jedna věta a je v ní skryt další z momentů, kdy dospělý člověk jedná s dítětem nevědomě. Tj. neuvědomuje si, co ve skutečnosti dělá, co svým přístupem způsobuje. Chce dítě motivovat, povzbudit ho, aby zabralo. Fakticky tak ale "zašlapává" jeho sebevědomí, sebedůvěru a nakonec i samotnou motivaci k učení. Dítě, aby se podobnému "zážitku" vyhnulo, nebude chtít před matkou číst. Možná se začne čtení vyhýbat úplně. A přitom to maminka myslela tak dobře. :O>)

Dobrý den, paní Markéto, nevím, zda úplně rozumím vašemu přání. Ukázky z rodinné praxe, kdy se rodiče neshodnou na přístupu k dětem, vám nabídnout nemohu a myslím, že to ani nejde. Nedovedu si představit, že by mi některý z klientů zavolal, abych přijel k němu domů s kamerou a natočil, jak se právě s druhým s partnerů hádají nad rozdílným přístupem k jejich potomkovi. :O>) Myslím si, že způsob, jak přistupovat k situaci, kterou každý z rodičů vnímá jinak, popisuji právě v tomto videu. Je to o tom připustit, že má partner (partnerka) jiný pohled na věc. Zkusit si věci v klidu vyříkat a domluvit se na nějakém oboustranně přijatelném způsobu. Můžete se i dohodnout, že se nedohodnete (tj, každý zůstanete u svého přístupu), ale budete se navzájem respektovat. To znamená, že s tátou to bude mít potomstvo trochu jinak než s mámou. A druhý rodič do toho nebude v daném okamžiku vstupovat, ani nebude danou situaci nijak komentovat. Až bude s dětmi on, bude to zase po jeho. Příklad: Protože "máma ochraňuje, zatím co táta otužuje (L.Pekařová)", bude to mít potomek s každým z rodičů, třeba na prolézačkách na hřišti, jinak. Máma bude varovat a přidržovat, táta nechá dítě vylézt tam, kam to zvládne a klidně ho nechá i odřít si kolena. Pokud chcete být náročnější, důslednější a třeba i přísnější než otec, klidně buďte. Děti si to přeberou. Budou vědět, co si s kterým rodičem mohou dovolit a kdy je třeba zabrat. Nicméně bych vám stejně doporučil, abyste zkusili své přístupy navzájem přiblížit. A to ze dvou důvodů. Rozdílný pohled rodičů na výchovu může v extrému vést až k jejich rozchodu. Druhým neblahým efektem pak může být to, že se děti naučí posílat rodiče proti sobě navzájem a rozdílnost přístupů zneužívat: "Ale táta mi dovolil. Máma mi říkala, že nemusím. ..." Díky za dotaz a hezký den :O>)