Видео

Jenže ty nevíš kolik máš vyměřeno let a život je jak pára rychle pomine proto náhle...

Odpovím vám trochu zeširoka: Ten, kdo stojí před shromážděním a vyřizuje Boží poselství, tedy kazatel nebo prorok nebo zcela obecně Boží posel, je něco jako poštovní doručovatel. Nemůže si vymýšlet, co bude říkat, tedy nemůže zasahovat do dopisu, který doručuje. Je to jednou provždy dáno v Božím slově, tedy v Bibli. Prostor pro kreativitu kazatele je omezen na to, že může dávat jednotlivé Boží výroky vzájemně do souvislostí a případně to doplnit svědectvím, které s konkrétním Božím učením souvisí. Jestli jste přesvědčená, že jsem něco vyřídil špatně, nepravdivě, jestli jsem něco zatemnil, namísto abych to osvětlil, tak vezměte do ruky Bibli a argumentujte konkrétním Božím slovem. Budu pokorný a nechám se od vás poučit. Nebo se obraťte rovnou na Boha, ať mně pokárá On. Bůh má totiž mnohem větší možnosti než vy sama. Ať mě postaví do nějaké zkoušky, abych doslova na vlastní kůži pochopil, jakou jsem udělal chybu. Už mě takto kázní pár desítek let a já jsem za tu dobu pochopil, že je mi to k užitku. Rád od Něj přijmu další kázeň, vyučování a trénink, i když to bývá někdy dost drsné a bolí to. Pokud jde o argumentování psychologií proti Božímu slovu, tak to je ztráta času. Jeden o voze, druhý o koze… Věda obecně dnes neuznává Boha jako svrchovanou autoritu, takže to nemá řešení. Každý člověk si musí vybrat, co nebo koho bude uznávat a co zavrhne. Jestli si mám vybrat mezi psychologií a Bohem, tak volím Boha a jeho zjevené slovo v podobě Bible. Ale jinak rozumím tomu, že je skvělé zabývat se vědou, ale jen když vědecké poznání oslavuje Boha-Stvořitele. To umí ale spíše přírodní vědy, jako třeba moje oblíbená fyzika. Humanitní vědy se hodně stavějí na odpor vůči Bohu. Pokud jde o mluvení s oběťmi všeho druhu, tak s vámi souhlasím, že není dobré je (re)traumatizovat tím způsobem, který jste popsala. Vyhrožovat někomu peklem je obecně velmi kruté. Obzvlášť vůči oběti, která čerstvě trpí po nějakém zlu. Je psáno „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ (Ř 12:15), což beru jako Boží výzvu k empatii. A zrovna tak by mi přišlo kruté nesdělit shromáždění během kázání nebo biblického vyučování celou pravdu a část zatajit nebo nějak zatemnit, či „zředit“. Myslím, že bych to mohl od Pána pěkně schytat, kdybych vám (celému shromáždění) dostatečně jasně a důrazně nevyřídil celou pravdu o tom, že když neodpustíme našim viníkům, tak Bůh neodpustí nám. Je to klíčová informace… Doslova životně důležitá. Bůh vám žehnej, sestro v Kristu.

Ještě doplním jednu důležitou věc: Nic, co se může stát nám lidem, se ani vzdáleně nemůže přiblížit nebo podobat Ježíšově oběti. Je to absolutně nesrovnatelné. Srovnávat JAKÉKOLIV zlo, které se stane nám, lidem, s tím, co pro nás udělal Ježíš, je obrovstá lidská pýcha a čiré bláznovství. Kvůli vám vás prosím, nepovyšujte vůbec nic na úroveň Ježíšovy oběti a nesnižujte jakkoliv Ježíšovu oběť. Lidský mozek si neumí představit, co se tam vlastně stalo. Lidská představivost je na tohle nedostatečná. Na tom kříži visel samotný Bůh!!! Ten Bůh, který nás nekonečně převyšuje, který nás všechny stvořil, se nechal svým stvořením nepředstavitelně ponížit. My, lidé jsme postaveni mnohem níže, než Bůh. Rozdíl mezi námi a Bohem je tak obrovský, že jakékoliv ponížení člověka, až na samé dno, je naprosté nic, nula, ve srovnání s Ježíšovým ponížením na kříži! Nedá se to srovnávat! Jestli máte problém to přijmout ode mně, obraťte se v modlitbách přímo na Boha. Dá poznání každému, kdo ho upřímně prosí. Ale znovu vás prosím, kvůli vám, neprovokujte Boha pyšnými prohlášeními... Bůh vám žehnej.

@@vaclavmach2354 Pane Machu, zdá se mi z vašich odpovědí, že jsme se nepochopili, o tomhle mé zamyšlení nebylo. Ale zřejmě to ve vás vyvolalo potřebu hájit Pána Boha, Jeho svrchovanost, Jeho oběť... (chápu to, i když On to vůbec nepotřebuje a mmch PÁN BŮH JE I VELMI MILUJÍCÍM, LASKAVÝM TATÍNKEM, viďte) a v zápalu vaší obhajoby používáte argumentační fauly, včetně zastrašování (to už vůbec není třeba a ani užitečné). Proto není ani k užitku v této rozpravě pokračovat. Moje závěrečná slova jsou pro ty, co zažili týrání, násilí a jiné traumatizující zkušenosti: Nejste sami, a nebuďte sami. na svou bolest, na své emoce, na lítost, strach, zklamání, zlost, touhu po spravedlnosti, na ztrátu důvěry (ano, Bůh nás stvořil ke svému obrazu i s emocemi, i On je má a do našich životů emoce patří). Najděte pomoc, klidně odbornou terapeutickou, najděte někoho, kdo s vámi půjde kus cesty k vnitřnímu uzdravení, kdo bude naslouchat a bude s Boží pomocí obvazovat vaše zranění. A je možné, i pravděpodobné, že na té cestě půjde i o proces odpuštění, ale nikdy vás k němu nebude motivovat zastrašováním. Přeji vám na tu cestu hodně sil, odhodlání a naděje.

Řekněte mi, proč některé oběti trpí dlouhé roky duševními problémy? Sama píšete ve svém komentáři - cituji: "...oběť pronásledují dlouhé roky posttraumatické projevy, s velmi vážnými následky pro život." Proč dlouhé roky? Proč to nejde vyřešit během několika minut nebo hodin nebo dní? Proč ti lidé trpí dlouhé roky? Přesně to jsem zmiňoval i v tom kázání. Lidé jsou schopní vytáhnout i desetiletí staré křivdy a začít je řešit veřejně na sociálních sítích a následně i v dalších médiích... Řekněte mi, co je tady špatně??? Opravdu je nutné trpět dlouhá léta??? Ve vašich komentářích jste mluvila o zastrašování a o vyvolávání pocitů strachu a viny. Nic takového nemám a neměl jsem v úmyslu. Pletete si to s varováním. Když vidím, že někomu hrozí nebezpečí, tak je slušné ho varovat. Každý Boží služebník má povinnost varovat, jinak sám nese vinu. A ještě doplněk: Já nejsem ten, od koho by něco hrozilo. Jak už jsem zmínil, jsem jen poslíček, který vyřizuje nějaké vzkazy. Nehodný služebník, jak je psáno. Ten, kdo dovoluje, aby se nám dělo nějaké zlo, je náš milující Tatínek v nebesích. Bez Jeho svolení se tu na Zemi nestane vůbec nic. Nespadne nám z hlavy jediný vlas, aniž ON by o tom nevěděl. Předpokládám, že jste četla Jóba. Kniha Jób je takový pohled do zákulisí, abychom pochopili jak a proč se nám děje zlo a jaký to má smysl. Všimněte si, že Bůh nastavuje satanovi limity, co nám smí udělat a co ne. Je to šokující? Chci tím jen říct, že je dobré poslouchat v první řadě Boha, ať už se mi děje zlo nebo požehnání. Stvořil nás jako svobodné bytosti a my jsme tu svobodu použili jen k tomu, abychom se stali jeho nepřáteli, už od Adama a Evy. Návrat k Bohu a láska k Bohu se dá projevit a dokázat jen pokorou a poslušností vůči Bohu. Vrátím se k našemu původnímu sporu o to, jakou prioritu má odpuštění. Vy jste napsala toto: "Odpuštění může mít v procesu uzdravení a integrace prožitku důležitou roli..." Bible, tedy Boží slovo, staví odpuštění mnohem výše. Pokud se někomu stane jakékoliv zlo, tak odpuštění je první krok, který musí oběť udělat. Dokud se oběť nevydá Bohu do rukou, tak jí nemůže uzdravit, protože On důsledně respektuje naší svobodu. Dokud se před Bohem neskloníme, neposlechneme ho, nepokoříme se před ním, tak jsme stále ve vzdoru vůči Bohu a On s námi neudělá vůbec nic. Ne protože by nechtěl On sám. On si vroucně přeje nás uzdravit a požehnat nám. To my sami, lidé, svobodné bytosti s vlastní vůlí, my to Bohu nedovolujeme. Svým vzdorem vůči Bohu. V tom je ta tragédie...

@@vaclavmach2354 Mrzí mě to, ale opravdu se hodně míjíme. Ale protože se ptáte a nějak chci věřit, že vás opravdu zajímá, jak píšete, "proč některé oběti trpí dlouhé roky duševními problémy?", zkusím s vámi sdílet své myšlenky. Fyzika, o níž píšete, že jí máte rád, zkoumá fyzikální jevy, vlastnosti předmětů apod. Medicína se věnuje zdraví člověka, léčení a předcházení nemocem. Psychologie, jako součást nauky o zdraví, zkoumá duševní procesy člověka, jeho psychosociální vývoj, chování atd. Každý z mnoha oborů vědy má tedy předmět zkoumání. Díky objevům, které učinili vědci před námi, je náš svět snazší. Nejen, že rozumíme zemské přitažlivost, ale i jak uzdravit otevřenou zlomeninu holeně, nebo co prožívá a co potřebuje oběť znásilnění. Díky těmto poznatkům můžeme nejen rozumět, ale můžeme se i snažit pomoci. Zkusme si spolu představit mladou ženu, kterou surově zbili na ulici a v bezvědomí ji nechali ležet a utekli. Když se probrala k vědomí, nebyla schopna mluvit, hýbat se, reagovat. Lidé, co jí přišli na pomoc, se tak potkali s jednou z typických reakcí na traumatickou událost. Co je to první a hlavní? Krvácí z otevřené zlomeniny, má další závažná zranění. Její fyzická existence je v ohrožení. Potřebuje odbornou zdravotní pomoc. Vyšetření, operativní zákroky, vše, co je třeba pro uzdravení těla. Hojí se postupně celé její tělo, i když to trvá dlouho, konečně se může postavit na nohy, po měsících léčby ji zahojená kost již udrží, ale kulhá. Ani rehabilitace to úplně nezlepšuje, a tak jde dalším životem s významným handicapem, který už napořád bude připomínat tu hrůznou událost. Co je další klíčové? Součástí odborné pomoci po takové události by měla být také krizová intervence, kde jí odborník, krizový intervent (a později také psychoterapeut) bude nablízku tak, aby se mohla obnovit základní potřeba bezpečí, která byla útokem bezprecedentně narušena. Může to trvat dlouho, ale má štěstí, že se jí této pomoci dostalo, má možnost mluvit o všem, co se událo, co prožívala, co cítila, co se v ní odehrávalo, čeho se bála, postupem času dokáže onu traumatickou událost (OD)pustit, a postupně se její duše hojí, dokáže vyjít ven z domu, setkávat se s přáteli, pracovat. Někdo jiný to štěstí nemá, krizově interventní pomoci se mu nedostalo, ani netuší, že taková pomoc existuje, a chybějící pomoc v této krizi se může začít projevovat v různých oblastech - špatně spí, špatně jí, bojí se lidí, neadekvátně reaguje na obyčejné situace, jeho okolí trpí jeho neočekávanými výbuchy zlosti, uzavírá se sám v sobě, začíná pochybovat o sobě i o smyslu bytí, o svém traumatu se mluvit bojí, stydí se, možná i proto, že slýchá necitlivé reakce a rady, které v hojení brání (už o tom nemluv a hoď to za hlavu, život jde dál / hlavně jim musíš odpustit / můžeš si za to sama / hlavně nevyjadřuj zlost, to je špatné.. apod.). A tak se traumatická událost bez adekvátní péče stává traumatem, obvykle trvale ovlivňujícím prožívání člověka. Tak to je můj pokus o odpověď na vaši otázku. Tak, jak to mu rozumím na základě vědeckých poznatků. V tom všem, o čem tu od mého prvního příspěvku píši, myslím na ty, kteří zažili něco strašného a na to, abychom na ně nezapomínali, abychom se autenticky zajímali, abychom se nebáli odborné pomoci, a nezužovali náš pohled jen na nutnost odpuštění. To je celé. A chci věřit, že jste mě maličko pochopil.

Dobrý den, děkujeme, že nás posloucháte. Zdá se nám, že přenos je v dostatečné hlasitosti. Napadá nás, že může být chyba ve Vašem nastavení zvuku. Každopádně děkujeme za podnět, příště zkusíme nahrát audio hlasitěji, snad to pomůže. Pěkný den